Po zážitku s fiktivním koněm v rákosí jsem se chtěla Camargue dlouho vyhnout obloukem. Nicméně pak se Filip vytasil s tím, že tam zná pár skutečnejch koňů a taky tajemství plameňákový růžový barvy. Nedalo se odolat, už jsem zase byla v Camargue.
Cestou jsme viděli spáleniště po nedávnejch požárech, neuvěřitelná plocha. V Port Saint-Louis jsme se pak nalodili na přívoz (pro kola zadarmo, pro auta 5 eur) přes Rhonu do divočiny.
Hned po vylodění štípla do nosu sůl. Brzo bylo jasný proč. Ohromná růžová plocha totiž nebyla plameňáková polívka, jak by se mohlo zdát, ale laguna, ze který se každej rok vytěží statisíce tun soli. Slušný. V obci Salin de Giraud se solnotěží od poloviny 19. století a neni náhoda, že vesnice tak trochu připomíná okolí Katowic.
Saliny zas vypadaj jako ze Saturnu, kde se zastavil čas. Slabší povahy neodolají olíznout kousek krystalku, aby zjistily šokující věc – je slaný.
Oběd byl, jak jinak, přesolený. Připomínalo to tam podivný bistro někde v Texasu, ve skutečnosti šlo o dlouhou písečnou pláž, kde se líbí kajterům i karavanům.
A pak už přímo do koncentrace přírody na co nejmenší ploše – ornitologickýho parku Pont de Gau.
Filip nezná jen koně, ale i majitele parku Frederica, kterej nás přivítal volnou vstupenkou, širokým úsměvem a výkladem. Nechtěla jsem Čechy zahanbit, a tak jsem hned zkraje položila chytrou otázku, proč je plameňák růžový. Frederic udělal nacvičený překvapený výraz, který mi dodal pocit, že se na tohle ještě nikdo nezeptal. Záhy podotknul, že plameňák je poměrně blbý zvíře. BLBÝ řekl tak nějak zvláštně důrazně. Mně se tu prý bude určitě líbit.
Měl pravdu. Byli boží. A hodně růžoví! Nebudu vás teď zatěžovat odborným výkladem se slovíčky typu žábronožka, který si samozřejmě pamatuju, ale ve zkratce: Jste to, co jíte. Plameňák je tak hloupej, že nejenže nedokáže využívat obě nohy najednou, ale navíc nasává celej den hlavou dolů vodu a s ní nejrůznější řasy obsahující karotenoidy (už vypadám chytře?). A tak i když se narodí šedivej, po pár karotenovejch přesnídávkách začne chytat růžovej odstín. Jsem ráda, že to podobně nefunguje u lidí, po pár camembertovejch měsících tady bych si už vypěstovala pěknou plíseň.
Příroda je ale férová, a tak hloupost vyvážila krásou. Pozorovat davy růžovejch blbounů bych dovedla hodiny. Ještě větší zážitek je prej v zimě, kdy předváděj pářící tance.
Růžová paráda by mi stačila ke štěstí. Když najednou! Jako by někdo shůry rozhrnul křoví. A tam za zvuků flétny a snášejících se třpytek se na sluncem zalitým ostrově pásli čtyři zářivě bílí koně. Ty koně!
I kdyby to byla jen halucinace, odteď už na Camargue nedám dopustit. Už mi zbývá jen detailní analýza býků a rýže. Nicméně už teď můžu aspoň machrovat se znalostma, proč je plameňák růžovej. A doufám, že i vy tuhle zbytečnou frajeřinku někdy využijete.
bujabéza 